* * *
… ze svých padesáti let já už se deset let bojím, že hraju takového moravského kašpara pro Prahu, který milými dialektismy přetírá dírky v chytrosti a maskuje díry ve vzdělání, svou hrubost dost úspěšně podává jako šarmantní svéráz, drzost už mu ti volové berou za lidovou upřímnost a neuvěřitelnou svévoli jako právo nadané osobnosti.
Nevyprávěla jsem Ti to ještě, myslím, ale když jsi mi prvně poslal mail, říkala jsem si: Píšu si, příležitostně, patnáct let s Vaculíkem, přece se neleknu nějakého Matouška z Čerčan! – Domluvit se s Tebou je o dost jednodušší než s Mistrem, například si obyčejně nezačneš v půlce věty zpívat, ale zase to s sebou nese jiné otázky: na co si vlastně, teď a tady, hraju já?
* * *
No jo. Já si radši zkusím nehrát na nic; něco podobného, jako jsou následující řádky, už nikdy nenapíšu. Z důvodu celkově odlišného ustrojení, počínající senility a mikrovlnných kouzel tajemných vládců světa. Někdo tam nahoře mě prostě nemá rád.
Moje úplně první zvíře byl křeček, byl u nás jenom na skok, ale i tak si ho dobře pamatuju, hlavně proto, že neměl žádný jméno… žádnýho se totiž nedožil, prostě se 30. června koupil křeček a 1.července se jelo na dovolenou… o dva tejdny pozdějc jsme se vrátili do smradlavýho bytu a všichni se stráášně divili, že je po něm… chlupáč šel do hlíny a začalo se vybírat něco votužilejšího, jednoho dne dotáh otec domů želvu, ptal jsem se, co to vydrží, ale říkal, že nemusím mít starost, že želva je bytelnej tvor, ne jako ten džungarskej cimprlich, navíc po předchozím nezdaru pořídil si i návod, životnost slušná, spotřeba minimální, kdy želva jí, kdy želva spí, co se s ní nesmí dělat a tak podobně, všechno dopodrobna popsaný i s obrázkama jako vod Lady… když jsme se v něčem neshodli, otec vytáh příručku, ocitoval a hned bylo jasno… většinou s ní ale problémy nebyly, její pohyb byl minimální, hluk jakbysmet, a když bylo třeba udržet ji pár hodin na jednom místě, stačilo ji vobrátit na krunýř, a začátkem listopadu otec otevřel příručku a čet: začátkem listopadu se želva ukládá k zimnímu spánku… vzal želvu, dal ji do krabice a krabici strčil do špajzu a vod želvy byl na pár měsíců pokoj…
* * *
Obrázky do příručky kreslil Lada tady u nás, jak je jasně vidět podle chalupy a srnky, která se chystá jít si lehnout před dveře. Uvnitř, za rozzářenými okénky, rodina právě ve vysmýčené světnici usedá ke skromné, ale chutné večeři z darů vlastní zahrady: tykve, mrkev, celer a tak. Pes dostane kosti. – A ráno, ráno nepůjdou skrze chcíplou srnku otevřít dveře. Želva je pod čepicí sněhu vpravo dole.
* * *
… asi tak v půlce března se ze špajzu vozejvalo škrábání, matka měla dojem, že se zelenáč škrábe ven, a chtěla mu dát nažrat, jenže otec vyndal příručku a hlásil: ze zimního spánku se želva probouzí v polovině dubna, tudle větu nám pak opakoval, kdykoli se někdo o želvě zmínil, v půlce dubna otec slavnostně želvu vyndal a my ji slavnostně pohřbili, matka potom rozhodla, že už se žádný zvířata do bytu tahat nebudou, jenže o rok později se nám s bráchou podařilo propašovat vši, což je ostatně to jediný, co jsem kdy ve škole pochytil…
Vši. O těch jsem u Tebe taky četl. – Trochu ses ale tenkrát přeci jen polekala, že?
* * *
Byla jsem statečná… nebo jsem aspoň chtěla být. O vších jsme si, nežli jsi o nich četl, psali asi takhle: …mám tady, pane Matoušku, takový sentimentální text o mých dvou puberťácích a nevím, jestli s ním mám vylézt… – Tak mi ho pošlete. – To určitě. Já Vám ho pošlu a pak si v diskusi přečtu: „… jak jsem již paní Černé poradil mailem…“
(pokračování za 14 dni)
Související texty: Z regálů XI