Chvíli ho otáčel sem tam, culil se pod vousy, a potom pravil: „No, ono to není moc slušný…“
Ty bys nevěděl?
* * *
Není to slušný.
Ale jsme jednou dospělí lidé, dokonce umělci (cha!); nemůžeme pořád přivírat oči a stydět se a tajně červenat. Třeba když se řekne nahlas slovo HRMA.
Nejsem si úplně jist; ale není to japonský překlad pasáže ze Švejka, ve které nadporučík Lukáš píše milostný dopis, vlastně spíš pozvání k souloži, které pak Švejk bude doručovat? „Pohovořit si o čirém umění…“ – tady se Lukášovi zasekne brk, sáhne po kalíšku, vypije ho, s novým odhodláním se skloní nad dopisem a mumlá: „Ta ženská má ale poprsí! Jen do toho!“
* * *
Ano, není nad čiré umění.
Muž, který mi vždycky druhý den ráno posílal ranní dopis, jednou řekl: „K čemu to je? Už toho raději nechme.“ A ráno mi nenapsal. Když už se docela rozednilo a žádný dopis nepřicházel, bylo mi to líto a stále jsem si říkala, jaké má neoblomné srdce.
Následující den velice pršelo a on se až do poledne neozval. Řekla jsem si, že už na mě vůbec nemyslí. V podvečer, když jsem seděla u verandy, přinesl mi posel s deštníkem dopis. Otevřela jsem jej rychleji než jindy, a když jsem četla jen slova: „Jako s deštěm přibývá vody…“ bylo mi to milejší než celá stránka básní.
Tohle je překlad z japonštiny… kdybys nevěděl.
* * *
Nejde mi z hlavy, ten Tvůj minulý zajíc. Dagmařin vlastně.
Kličkuje i mými příběhy. Jednak voní z hrnce, když se v románě Hartlovic rodina sejde. Po patnácti letech. Po zdařilé akci jejich psů. A taky ho paní Julie Hartlovi připraví, když se Hartl vrací z vězení. Po třech letech. – No jo. Když já mám zajíce na smetaně tak rád! A knedlíky, asi tak dvanáct.
* * *
Zajíců nemám v regálech moc, napadá mě jenom Zajícův rok od nevymyšleného Fina Arto Paasilinny. A čínské horoskopy, podle těch je rok zajíce zrovna letos; nebo rok králíka. Králíci by se hledali líp: Dopřej Králíčkovi času a vždycky najde správnou odpověď… anebo, jak ví úplně každý, Bílý králík s hodinkami a ve vestě.
* * *
Tak ještě tohle, už jsem to někam dával:
Jeli jsme před svítáním po zamrzlých polích
Vstávalo rudé křídlo, dosud noc
A z brázdy před námi vyběhl náhle zajíc
A kdosi z nás ukázal na něj rukou
To bylo dávno. Dnes už nežijí
Ani ten zajíc, ani kdo na něj ukazoval
Ach, lásko má, kde jsou, kam jdou
Blesknutí ruky, čára běhu, šelest hrud
Neptám se ze žalu, jenom ze zamyšlení
(obrázek králíka je z webu Andrey Tachezy;
pokračování za 14 dní)
Související texty: Z regálů XVI