Samozřejmě, jen blbnu. Ale s něčím se Ti svěřím: u kreslených pohádek o chuligánském vlku a milém, veselém zajíčkovi jsem si někdy až animálně přával, aby vlk zajíce chytil a naložil mu na prdel, co by se do něj vešlo. Nevím, kde se to ve mně bere.
Já bych nemohl psát pohádky. Ale někdy je čtu z tlustých šedivých knížek. O kočce, která dráždí přivázaného psa; sedí přesně o dva couly dál, než kam psa pustí řetěz. Můžu si štěkat, jak chci, můžu si servat krk, a zuby stejně nedosáhnou. – Totiž ne já, ale ten pes z pohádky.
* * *
Vlk by mohl zajíce klidně honit i v autě… já vlastně nevím, podle čeho se pozná pohádka. Jen, že děti se vždycky ptají: a on byl hodnej nebo zlej? Jak to nakonec dopadlo? A to se doopravdy stalo, anebo je to vymyšlený? Na první dvě otázky by, myslím, pohádka měla dát jasnou odpověď, a ohledně té třetí nechat alespoň špetku nejistoty.
Ale všímáš si, co nám tu postupně vzniká za bestiář? Psi, žabák, netopýr, křeček, želva, včely, vši, vlk, zajíc, kočka… a Kocourek. Mistr.
* * *
Mistr. Och, takové slovo… i Mistři nám tu doplňují bestiář: Vaculík, teď Mistr Kocourek, a já…
Jeli jsme Kátě S. na soud, měla jsi přistoupit v Říčanech a pán se na mne už od Senohrab s úsměvem díval. Pak řekl: „Nejste náhodou pan Matoušek?“ – Myslel jsem, že je to nějaký šachista, kterého si nedokážu vybavit, jenže můj věhlas byl tentokrát literární! Fotka na blogu, Čerčany… to blaho, povídat si s někým neznámým o RB! „Je tam ještě taková smířlivá paní, dělá tuším v knihovně…“ – „Myslíte paní Černou,“ řekl jsem. „Za čtvrt hodiny vás s ní seznámím.“
Stalo se. Vyprávěl nám, celý natěšený, o Mistru Josefu Kocourkovi a byl jím tak unešen, až to uvádělo do rozpaků… my jméno Kocourek neznali a nechtělo se věřit, že něco tak fenomenálního okolo nás, přeci jen v jistém smyslu odborníků, proklouzlo nepovšimnuto.
* * *
Pán na nás koukal trochu jak v Jiříkově vidění, jmenoval další autory z RB, a možná trochu čekal, jestli v Uhříněvsi nepřistoupí Ivan D., z nástupiště v Hostivaři nezamává Lucie K.K. a Káťa S. na nás nebude čekat na Wilsonově nádraží.
O Mistrovi K. pravil asi tolik: „Jak vás tak poslouchám, vzpomněl jsem si na spisovatele Kocourka; on byl učitelem snad někde v pohraničí, v zapadlé vsi, žil sám, v zimě po večerech tam neměl co dělat a tak seděl u kamen a psal a psal… my jsme si ho četli, když jsem byl na škole, půjčovali jsme si ho v opisech… já nevím, proč jsem si na něj vzpomněl právě teď… jak na vás tak koukám… “
* * *
Kocourek, ano. To je ten se psaním jako sublimací sexuálního pudu. Mne mnohokrát podezřívali z téhož, ale mne podezřívali už úplně ze všeho; já si to tak neberu.
Od určité doby… řeknu to jinak: v pohádkách se chvíli odehrává zajímavý a napínavý děj, skončí, a žili spolu šťastně až do smrti. A já se od určité doby ptám, jak to sakra dělají? S tím štěstím? Když jim zápletka skončila, když už se nemusí strachovat jeden o druhého?
* * *
Šťastně až do smrti je, myslím, v žánru kusu. Co chybí po šťastných koncích, tím může další pohádka začít: Před dávnými časy byl jeden král a královna, ti si den co den říkali: „Ach, jen kdybychom už měli děťátko!“ – Jinej problém je třeba:
Večer lehneš zdráva, svěží
v noci tělo mrtvo leží…
Tady to, já vím, zrovna moc šťastně nedopadne… taky to není pohádka. Ale ještě před smutným koncem jsou verše:
Mocné slovo mračna vodí,
v bouři líté chrání lodi.
Mocné slovo ohni káže,
skálu zdrtí, draka sváže.
Jasnou hvězdu strhne z nebe:
slovo mocné zhojí tebe.
Kdo z nás má ještě dneska takovou důvěru ve slovo?
(pokračování za 14 dní)
Související články: Z regálů XVII