Když někde čtu rozevření, vklouznutí, obemknutí a zrychlený rytmus jejich dechu (nebo boků, případně beder), vybaví se mi v první řadě romantické romány pro ženy. Mám jich v knihovně půl regálu, s popisy méně či více zevrubnými, a babičky, které si omylem půjčí něco jako Smaragdové objetí, mi potom říkají „tohle už nechci“. Já je docela chápu, sama mám taky radši míň popisné pohádky: políbil ji na čelo a potom žili šťastně až do smrti. Co všecko se mezi těma dvěma mladýma, ztepilýma a po uši zamilovanýma dělo mezi tím, nemusím dopodrobna číst. Knížku o dvou starých a směšných babkách by mi babičky asi rovnou hodily na hlavu, ale já ji mám ráda: kromě touhy a vášní je taky o smutku, krutosti, bolesti, únavě, stesku, smrti… zkrátka o lásce.
A pořád se mi vrací některé věty: Miloval ji jen jednu noc, ale zato celou.
* * *
Později, během nekonečné noci, protahující se díky únavě a rámované pouze tím, jak v něm narůstalo cosi, co mu nepatřilo, co se vzdouvalo a rodilo a rozbíjelo v temnotě pod ním o její zvláštní bělost, si Foxy povzdychla: „Je dobře, když má člověk dost, co? Opravdu dost.“
„Sex je jako peníze,“ odpověděl. „Jen hodně je dost.“
Hm. To jsou věci. Kdo by to byl řekl?
Každé zasténání mu vyprazdňovalo hruď, jako by se v něm tvořilo zvláštní vakuum podobné prostředí mezi hvězdami. Přitiskla si rozmazané líce k jeho tváři. Koneček nosu měla chladný, příznak zdraví.
Tyhle odstavce se Ti spíš nebudou líbit. Viz výše. Ale nemyslím, že se začervenáš.
Jsou chvíle, kdy potichu říkám: Bože můj… aha, to už jsme probírali. Hrdina od kapitána Mayne Reida by asi vzkřikl: Nebesa! – Ale ono je milování takové: krapet pozemské i krapet… jak to jenom říct? Když se doopravdy povede, našinec je schopen dávat si dokonce předsevzetí. Být jiný, lepší. (Tornado Lou) A přemýšlet, jak jindy nepřemýšlí.
Budoucnost, minulost, přítomnost, kudy ony vedou? Představuju si je jako tři řeky, které se do nás vlévají.
* * *
Kdysi, už je to dost dlouho, běžela tady na RB diskuse o manželství; myslím, že ji vyprovokoval Glum svým článkem o tom, zda láska potřebuje razítko. Četla jsem ji a zkusila si, jenom tak, najít tři věci, které jsou pro mě důležitější nežli razítko.
Vyšlo mi: vzájemná důvěra, společné noci, společné děti. Pak mě napadlo, že první je, aspoň pro mě, nutnou podmínkou druhého a třetí zase přirozeným důsledkem… takže bych obojí klidně mohla škrtnout a nechat jenom ty noci… vlasy, řeči a nehty, těla zvenku i zevnitř. A tiše jsem se bavila představou, jak pěkně by to v diskusi vypadalo, zvlášť ode mne: Černá si myslí, že v manželství je nejdůležitější sex! – To se ví, že jsem to nenapsala, přece si nepokazím imidž. Až Tobě jsem pak, o něco později, shrnula svoji představu o šťastném manželství do věty když se probudím ve tři ráno a posunu se doleva, někdo tam je.
Jen doufám, že to platí i obráceně, zleva doprava… ale ve tři ráno už obyčejně blogy nepíšu.
* * *
Ano, to se mi zdá… hezké. Nezbytné k životu.
Nemohl bych… nedokázal bych si prostě… já nevím. Nejde o hranice slov. Ale o hranice toho, co ve skutečnosti znamená být spolu. Být DVA.
Vaculík: Otevřít ženu a vnutit jejím buňkám svoje. Jako by žena byla masová konzerva a muž se k ní na pánev přimíchával, aby. Jako fazole. Libeček. Jalovec.
Okurka. Já vím, jsem už skoro hnusný.
Ptala ses, KDE je Medvědí… nemluvím o něm nějak často? Ptala ses, a já řekl, že v duši. – Není to lež, ale ani celá pravda. Medvědí je i pod peřinou… napadlo mě napřed říct: pod pokrývkou, a pak se mi to zdálo takové asepticky odtažité. Pod peřinou se hledá nejen vášeň, přestože tam má své hezké a nezbytné chvíle; pod peřinou je hlavně blízkost. A právě o blízkost v Medvědí jde nejvíc.
Věděl jsem, že jsem vlastně boháč; z těch, které opouštím, málokdo po výkonu odjede do svého Medvědí… praví jedna mužská postava ve složitější chvíli, a není důvod jí nevěřit. Zeptáš se mě taky, CO je Medvědí?
Medvědí je místo na složitější chvíle…
* * *
Mluvíš často. Někdy si myslím, že v Medvědí trochu i bydlíš, ve složitějších chvílích. A že ta mužská postava a hlavně všechny ty vlídné ženské postavy jsou Tvoji sourozenci Glassovi.
Vaculíkovy postavy jsou spolu pod peřinou dost často a dost podrobně: kničela do polštáře, brnění od konečků prstů… Četla jsem tyhle scény s lehkejma rozpakama, byla bych knížku nejradši zavřela a vrátila do regálu, ale pak jsem se chytla na chleba s marmeládou. Protože když mi bylo devatenáct a bydlela jsem sama, jako postava Kristýna, taky jsem dost často neměla v kredenci nic jiného. Byly to pro mě trochu složitější chvíle… a celkem chápu, že když se tyhle nerovné vztahy mají napsat, nemůžou si Kristýna s Františkem jen rožnout a ukusovat chleba, zatímco venku podzimně prší do listí. Ale kolik cizího masa, krve a slz ještě smíme do svého psaní vzít, a kde už je to za hranou? Napiš dobře, co jsi udělal špatně, a bude Ti odpuštěno?
Já nevím. Vaculík si myslí, že literatura je víc než život. Já si to nemyslím. Protože život je to, co člověk musí žít. Literaturu může číst.
* * *
No právě. Bydlím. Potřebovalo by už natřít střechu, Medvědí.
(pokračováni za 14 dní)
Související články: Z regálů XX