To jsou fundamentální otázky. – Co nám má psaní dát: vědomost, že spisovatel Vaculík přefikl spisovatelku Procházkovou? Nebo že spisovatelka Obermannová přefikla spisovatele Havla? Ježíšikriste, spisovatelé… kdo koho? Kdo s kým? Kdo s koho? Šachovnice, na ní figurky různé síly.
Přidal jsem k tomu minule i obrázek. Kam se ze šachovnice vytratil sex a milování a touha… chci je tam mít! Jaký by to bez nich dávalo smysl?
* * *
Kdo, koho, co a jak, to bylo vždycky fundamentální téma. Jak to měl Deml s Kytlicovou? Vaculík myslí, že normálně, a Deml k tomu říká sešli se dva životní ztroskotanci. Co Sidonie viděla na Karlu Krausovi? O Nerudovi a Světlé máme Příběh lásky a cti, ačkoli sama Světlá by se asi ohrazovala:
Přestaňte mi už jednou s tou láskou, s tímto „égoisme a deux“, z té ještě velmi málo kloudného aspoň pro literatury vyplynulo. Láska je žárlivá, chce jen sama užívati a sama míti, milovaná bytost má jen pro ní a v ní existovat a nikoli pro jiné. Přátelství je mnohem ušlechtilejší a lidštější. Lásku cítí i zvířata, láska je povinností, jako například k rodičům, k dětem, ale přátelství je květina volnosti, protož se jí kořme a zasvěťme jí svazek náš.
To píše Nerudovi, zatímco statečné děvy už shromažďují drby a těší se, jak oni dva pokrytcí, halící se v roušku starého přátelství, budou co nejdříve odkrýtí a jak tu proklatou ženu, která bude ještě v šedesátém roce mužům hlavy másti, tu čarodejnici cizoložnou, manžel konečně vyžene a každý před ní vyplivne!
Ve jmeně vlasti, samozřejmě.
* * *
Amor vincit omnia. A ke všemu jaké je to někdy trápení složité!
Věděl, že musí něco říct, a že cokoliv řekne, bude blbost. – Něco říkal, cosi mu odpovídala, koktal, současně šišlal. Utěšoval ji drkotavým, čím dál směšnějším hlasem, jako kdyby měla spalničky, jako kdyby jí ve chvíli, která bude následovat, ve jménu čehosi vyššího musel zlomit nohu… inu, deflorace. Asi jsme to všichni nějak zažili. Co k tomu chytrého říct?
Vy jste, pane, setřel pel mého panenství! – Ptala ses tiše, sebe, mne / co potom? Co si počneme? – Konečně, sedmnáctého listopadu, mohl sestavit zprávu o vítězství. Hallelujah. „Prase!“ pustila se do něho a chřípí se jí chvělo divokým pohrdáním, „Vive com´un animale!“ – Charmes d´amour, qui saurait vous peindre? (Benjamin Constant.) Ne, neumím italsky ani francouzsky.
Nikdy nejsem tak šťastný, jako když si vymýšlím.
Řekl bych, že jsme téměř u konce.
Uprostřed noci za mnou přišla s pláčem, a s velikou něhou jsme všechno urovnali.
* * *
Tolik jsem o tobě snil, tolik se nachodil, navyprávěl, namiloval se s tvým přeludem, že mi už nic nezbývá –
U konce čeho?
Krátké dechnutí ti pootevírá ústa
a vyšeptneš duši v bublinách…
U konce s dechem?
a: co spolu děláte kromě…?
pořád se smějeme
tak to je zlý…
U konce naděje?
Naděnko proč si myslíš
že bys měla být šťastná
Ani Pán Bůh
stvořitel moří lesů
a nás všech nešťastných
není šťastný
Dívá se na nás
a doufá
Doufá
(za zrcadlový obrázek děkujeme Lucii Kellnerové Kalvachové; dokončení za 14 dní)
Související texty: Z regálů XXI