Reklama
 
Blog | Olga Černá

Zakřič

Ptáče se radovalo, boty a šaty pluly úplně samy, Jen s Takem plavali volnými tempy přes jezero.

„No vida, jak nám to jde.“

Voda byla teplá, nesla je, šplouchala jim potichu kolem uší a zdálo se, že nemá konec. Noc taky vypadala, že zůstane už napořád.

„Neměli bychom se bát? Tma před náma, tma za náma a temná voda pod náma.“

Reklama

„A ty se bojíš?“

„Ne.“

„Já taky ne.“

Nebáli se, plavali dál a noc i voda konec měly. Měsíc se ztrácel, nebe bledlo, za svítání se před nimi objevila pláž z bílých oblázků. A z ošklivého ptáčete byla zas bílá labuť s černýma nohama. Chodila po břehu a střepávala vodu s křídel. Jen a Tak se natáhli vedle sebe, odpočívali, házeli do jezera kamínky. Bylo teď šedé a klidné, jako nebe.

„Kam dál?“

Pláž se táhla, kam oko dohlédlo, a všude končila u příkré skály.

„Tamudy nemůžem.“

„Vrátit se taky nemůžem.“

„Slyšel jsem jednou, že zdi se rozpadly, když se udělal rámus.“

Oblíkli se a obuli, křičeli, dupali, tloukli kameny o sebe. Skále to bylo úplně jedno. Znovu a víc. Skále to pořád bylo jedno.

„To asi nebyl moc chytrej nápad.“

Nechali toho. Bylo slyšet jen vítr, z dálky. Potom za sebou uslyšeli strašné skřeky, zvuky, při kterých tuhla v žilách krev. Zacpali si uši a otočili se. Labuť tam stála s roztaženými křídly, napnutým krkem, zobákem dokořán a ze vší síly křičela. Nedalo se to vydržet.

Skála před nimi praskla a začala se rozpadat.

 

Související články

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama