„No vida, jak nám to jde.“
Voda byla teplá, nesla je, šplouchala jim potichu kolem uší a zdálo se, že nemá konec. Noc taky vypadala, že zůstane už napořád.
„Neměli bychom se bát? Tma před náma, tma za náma a temná voda pod náma.“
„A ty se bojíš?“
„Ne.“
„Já taky ne.“
Nebáli se, plavali dál a noc i voda konec měly. Měsíc se ztrácel, nebe bledlo, za svítání se před nimi objevila pláž z bílých oblázků. A z ošklivého ptáčete byla zas bílá labuť s černýma nohama. Chodila po břehu a střepávala vodu s křídel. Jen a Tak se natáhli vedle sebe, odpočívali, házeli do jezera kamínky. Bylo teď šedé a klidné, jako nebe.
„Kam dál?“
Pláž se táhla, kam oko dohlédlo, a všude končila u příkré skály.
„Tamudy nemůžem.“
„Vrátit se taky nemůžem.“
„Slyšel jsem jednou, že zdi se rozpadly, když se udělal rámus.“
Oblíkli se a obuli, křičeli, dupali, tloukli kameny o sebe. Skále to bylo úplně jedno. Znovu a víc. Skále to pořád bylo jedno.
„To asi nebyl moc chytrej nápad.“
Nechali toho. Bylo slyšet jen vítr, z dálky. Potom za sebou uslyšeli strašné skřeky, zvuky, při kterých tuhla v žilách krev. Zacpali si uši a otočili se. Labuť tam stála s roztaženými křídly, napnutým krkem, zobákem dokořán a ze vší síly křičela. Nedalo se to vydržet.
Skála před nimi praskla a začala se rozpadat.