S Janem jsem byla v Jiřském klášteře, když tam ještě Národní galerie vystavovala svoje nejstarší sbírky. V prvním patře mi ukazoval dřevěnou sochu svatého Františka: tohleto když jsem poprvé viděl, byl jsem úplně vedle. – Dívala jsem se na ně, Jana i Františka, a vypadali úplně stejně. Jak stáli proti sobě, jak se dívali, jak před sebe natahovali ruku. Bylo mi devatenáct, Janovi sedmačtyřicet, Františkovi asi tak tři sta a venku ze stromů padalo listí.
Skrz dveře z pavučin
paměť těla
Letěla bělounká
tkalounem nití
Není ti
jako v zimě?
Mně jako na podzim
Tvá duše rybí
(vánoční)
chybí
S Hátou jsme jednou v létě seděly v trávě, okolo všecko kvetlo, a ona říkala: mě nikdo nemá rád! Já jsem mlčela, protože co se dá na to říct? Když sedím hnedka vedle ní. Šly jsme pak se psem přes louky k rybníku, trhala třezalku na mezích. Myslela jsem, že na čaj, ale když měla velkou kytici, položila ji ke kříži u cesty. Třezalka kvetla žlutě, slunce se sklánělo nad obzor a já jsem Hátě řekla, že když se na ni dívám, vidím ji s takovým světýlkem okolo. Smála se mi: Škoda že nejseš chlap, Olino! Že bysme to daly dohromady.
Léto
strom
do nebe
Mluvíme o štěstí
Mlčíme bolest
Stín dravce
letí polem
Ach děti,
děti moje
Čekali jsme na břehu řeky, až oschnem.
Víš, na co jsem si vzpomněla?
Ne, pověz.
Četla jsem teďka takovou povídku, o zamilovaný rybě. Jak potom zešílela a kousla v rybníce jednoho studenta, básníka, kterej pak začal psát samý chmurný verše… a po něm všichni v Petrohradě.
Hele, nejsme my blbí? Sedíme tady nahatý u vody a povídáme si o literatuře…
No to jsme… chceš říct vtip? Jak přijde Izák Abeles do nebe a pán Bůh mu říká: podívaj, Izák, to by nešlo, já tady na to koukám, a voni jsou samá cedaka, žádnej hřích, to by nám tady v nebi kazili morálku… znáš to?
Brambory klíčí
vlaštovka lítá
lítost
jak cukr v čaji
Dřív svítá
povídají
(Básničky vyšly před lety v časopise Host, fotka v perexu: Неизвестный Художник)