"Musíme vstávat časně," nakazoval Tak.
Ale to se ví, že stejně zaspali. Když vyšli, stálo už slunce vysoko na nebi a les byl dočista vysbíraný. Nebo snad neuměli najít ta pravá místa. Šli a volali na sebe:
"Máš, Jene?"
"Nic! A ty, Taku?"
"Já taky nic!"
Až vykřikl Tak: "Mám! Jsou tu babky!"
Hned k nim oba běželi, vytahovali nože a chystali si košíčky. Babky stály v hloučku na mechu. Sotva se k nim však Jen a Tak sklonili, uviděli, že to nejsou žádné houby, ale doopravdické maličké babky v hnědých a žlutých šátcích, které se tu spolu zastavily na kus řeči. Tuze se také na oba přátele mračily, mávaly zlostně holemi a křičely pisklavými hlásky. Jen a Tak je radši nechali být a šli pryč.
"Už se mi ani nikam nechce," řekl Tak.
"A vypadá to na déšť," rozhlížel se Jen.
"Půjdeme radši domů," rozhodli se oba, "a uvaříme si čaj."
