Okolo po plotě běhají veverky pro ořechy, jednou rezavá, podruhé černá. Myslela jsem si vždycky, že ty dvě barvy jsou dva rozdílné druhy, ale potom jsem viděla veverčata, zachráněná z hnízda v pokáceném stromě. Všecka tři pospolu spala ve starém svetru, dvě byla černá, jedno rezavé.
Ondra přišel do kuchyně, vzal mě za rameno, podíval se mi zblízka do obličeje: „Modrý, hm. A já jsem myslel, že hnědý.“ – Potom mi donesl podepsat sloh: „Moje maminka je hodná a milá. Stará se o nás, vaří a uklízí a pomáhá mi s úkoly. Má modré oči, delší vlasy a je středně štíhlé postavy. V pase je hubená. Má dlouhé nohy. Je Knihovnice. Jsem spokojený, že ji mám.“
Podepsala jsem to.
Zakopla jsem o psa. Pořád všichni zakopáváme o psa.
Topíme v kamnech, za slídovými okénky blikají plameny. Přikládám staré účtenky, jízdenky, obrázky, vzkazy. Ne všecky, některé schovám do šuplete. Staré soubory na starém počítači shořely samy od sebe. Ve starých papírech lisuju listí, v pátek z nich v Knihovně budeme s dětma dělat obrázky. Na fejsbuku to zrovna někdo hraje, podzimní listí.
Je tu teď večer ticho, divný. Apocalyptica, Metalica, Radůza, Nina Hagen, Dáma s čápem, Tim Burton, Kill Bill i skřetí bitvy se odstěhovaly do Kunratic a na Strahov. Měla bych si to ICQ konečně zařídit.
Z not na Piano umím pořád jenom dvě první řádky. Ve filmu byla jedna scéna, kde klapky hrály samy od sebe. To by se mi taky líbilo.
Pes škrábe na dveře, chce ven. -„Mami? Ty někam jdeš?“
Nejdu nikam. V mailu mám pozvánku na kursy fundraisingu, public relations a permakulturního designu, nechci. Píšu si svoje, jen tak. I když jsem dneska odpoledne odvezla šest beden Knih do sběru.
Po stropě leze pavouk. Možná tam taky něco píše, nohama. Venku, někdy, dívám se na stébla trávy, mraky na nebi, stopy v blátě, mravenčí cesty, kameny v potoce, kůru stromů a zubatý kraj lesa na obzoru. Písmo, které jen neumíme přečíst.
Teďka je za dveřmi zima, tma a vítr. Pes chce domů. Nádobí do kredence, telefon do tašky.
„Mami? Ty už jdeš spát?“ – „Jo, dobrou. Už taky spi, je pozdě.“
Hlavně potmě nešlápnout na psa.
„Ty už jdeš spát? A nemáš studený nohy?“ – „Jsem ti tam vypila ten zbytek červenýho.“
Domov je možnost, která se otevírá dovnitř. Nevím, jak to říct líp.