„Budem ji muset rozebrat.“
Brali kameny jeden po druhém a dávali je stranou. Hromada byla pořád stejná.
„Taku, ty kameny něco říkají.“
„Jak by mohly kameny mluvit?“
„Dej si je k uchu.“
Kameny šeptaly syčivě, jak když se přesýpá písek v hodinách. Každý opakoval svou větu, pořád dokola.
„Nehráli jsme spolu piškvorky. – Ani dámu, ani Člověče, nezlob se. – Neplavali jsme v zimě v bazénu, jak je z něj oknem vidět sníh. – Nešli jsme do kina. – Ani z kina. – Neviděli jsme hvězdy, vždycky pršelo. – Nepletla jsem ti svetr, nežehlila košile a nepřinesla do postele čaj proti kašli. – Nevařili jsme, ani polívku. – Neopili se. – Nejeli na kole. – Neumím si tě nakreslit. Tužkou ani pastelkama . – Nehrabali jsme listí. – Nedívali se na obrázky. – Nekupovali klobouk, tenisky, rukavice. – Neposlali si dopis v obálce, na kterou by se dala vybírat známka. – Nepsali pohled: srdečné pozdravy z výletu a moc vzpomínáme! – Netrhali jsme jablka přes plot. – A nelouskali ořechy. – Jsou ještě řeky, které jsme neviděli; třeba Labe. – A jezera. – A města.“
Kamenů bylo strašně moc, malé, větší, veliké. Jena a Taka bolely ruce, ale skládali je pryč z cesty pořád dál. Co taky jiného.